Než se však společně vydají na trestnou výpravu do nitra mlhoviny Chřtán, musí nabrat zásoby a vyčkat na posily. Místem pro uskutečnění potřebného je Klatooine - domovský svět psům podobným humanoidů klatooniánů.
Mezitím na Coruscantu probíhá soudní proces s Tahiri, která čelí žalobě za vraždu nejvyššího velitele Gilada Pellaeona. Prezidentka Daala se již oklepala ze smrti Niathal a vzpomněla si, že největším trnem v jejím oku jsou rytíři Jedi. Protože nemůže odsoudit bývalou rytířku přímo, aby u prostého lidu ještě více nezhoršila svoji už tak nahnutou pověst, rozhodne se řád udeřit jinde.
Válka s Yuuzhan Vongy znamenala pro galaxii tragédii. V některých směrech však pomohla. Moc vládců Huttského prostoru razantně zeslábla, což přispělo k uvolnění tisíce let zaběhlého sociálního systému do té míry, že si otroci začali uvědomovat svoji šanci na svobodu. Nemalou měrou k tomu přispělo i po válce zformované hnutí Volného letu, jehož členové se v boji proti všem formám otroctví osobně angažují. Zatímco se bulvární reportér Javis Tyrr soustředí na coruscantské drama mezi Jedii a Daalou, devaronianská žurnalistika Madhi Vaandt neváhá nasadit svůj krk a se svým týmem vyráží do terénu mimo hlavní planetu, aby situaci na chudších světech náležitě zdokumentovala.
Pátý díl série Osudu rytířů Jedi navazuje přesně tam, kde předchozí Backlash skončil a hned první scéna čtenáři napoví, jakým způsobem bude zbytek románu probíhat. Napětí z cliffhangeru se vypaří jak defel v rohu místnosti a očekáváné vzrušení z parádní akce vystřídá zklamání v podobě frustrace, kdy si čtenář uvědomí, že se těšil na rozuzlení zbytečně. Podobně na tom jsou i další nahrávky na smeč, které autorce její kolegové nabídli, ba i ty co si připravila sama.
Přesto ale nemohu román poslat pod 5 bodů z 10. Na těch bezmála 450 stranách v paperbacku se totiž najde několik věcí, které jej před sarlaccovou jámou zachraňují. Nicméně na repulzorové bárce se k ní sveze a do chřtánu plného zubů se podívá.
Třpyt coruscantských hvezdodrapů: Minimálně do doby než hrdinové dorazí na Klatooine se dá hovořit o nadprůměrném čtenářském zážitku, kdy intenzita zábavnosti nekolísá a autorka umně buduje základy nadcházejících událostí. Jedním z nesporných plusů knihy je, že si Goldenová udělala domácí úkol a nastudovala si historii expandovaného universa. Od Omenu je vidět obrovský posun kupředu v používání reálií a zákonů galaxie. Postavy, planety, rasy a později i horká čokoláda - nádhera. Za zmínku stojí i čistě starwarsovské příměry, kterými okořenila nejeden dialog a učinila tak z četby radost. Bohužel si jich nepřipravila dost a tak brzy došly – asi jako přisluhovači lordu Jerecovi.Klatooinská odbočka se točí okolo Fontány předků – jakési přírodní relikvie ve tvaru skleněné skály, která by se dala asi nejlépe přirovnat k pevnosti Osamění známé ze Supermana. Myšlenka toho co má představovat, se mi líbila a způsob jakým je v příběhu využita také. Dokáži si bez problému představit, že by něco takového mohlo v galaxii fungovat, takže by se mohlo říct, že přínos Goldenové upřít nelze. Bohužel jej ale pokazila projevem megalomanie, kdy nutí čtenáře uvěřit, že fontána svoji funkci – tak jak je popsána se vším všudy - plní už 25 000 let! Což je číslo vycucané z prstu bez jakéhokoli projevu sebereflexe. Zachraňuje to naštěstí pozadím příběhu o jejím vzniku a nabytí statusu chráněné relikvie a perfektním provázáním klatooinské historie s povídkou The Great God Quay z antalogie Tales from Jabba's Palace.
Patrně nejzajímavější a nejoriginálnější příběhovou linií je ta novinářská. Devaronianka Madhi Vaandt představuje kladnou stranu žurnalistiky a jakýsi protipól přespříliš dovoleného Javise Tyrra. Na toho mimochodem v Allies také dojde a to v obou smyslech slova. Říkám to narovinu, protože vás tím ušetřím jednoho z mnohých zklamání, kterých je kniha plna. Ohledně jeho osudu nečekejte nic, co byste uznali za spravedlivé. Madhi Vaandt se završení svého příběhu dočká až v následujícím Vortexu, už teď se ale vyplatí ji věnovat pozornost, protože se jedná o jednu z nejlépe napsaných vedlejších postav v sérii.
Když už jsme u postav - potěší i přítomnost starých známých Landa a See-Threepio, kteří nejenže se v knize mihnou, ale mají i své vlastní úkoly, což nebývá poslední dobou zrovna zvykem. Vtipné mi přišlo, jakým způsobem se ke svým rolím dostali. Luke jednoduše zvedl komlink, zavolal a oni všeho nechali a hurá mu na pomoc.
Za neméně vtipnou považuji i myšlenku toho, že když se Luke nesmí zdržovat s Jedii a učit je, tak se alespoň obklopí Sithy a začne poučovat je.
Pouze dvě scény z celé knihy bych dokázal vybrat a označit za perfektní. První se odehraje před chrámem Jediů a druhá v Jezeře zjevení. To je zoufale málo. Zbytek je lehký nadprůměr či těžký průměr.
Šeď yuuzhan'tarských damuteků: Goldenová – podobně jako Travissová - dokazuje, že ženy to se vztahy hrdinů umí lépe a dokáží vystihnout nejedenu postavu uvěřitelněji než jejich mužští kolegové Dening a Allston. Ovšem i dramatizace a pokusy o maximální trojrozměrnost mají své meze. V Omen jsem autorce vytýkal přílišnou zdrženlivost, kdy se k příběhu chovala, jako by byl určený pro děti. V Allies se pochlapila a vyprodukovala román už pro teenagery. Vše je podáno s takovou teatrálností, že vám vyvstane na mysli, zda jste omylem nesáhli po Hunger Games. Není akce, při které by se nemlelo pantem. Všichni jsou emočně napnutí jak pomyslná tětiva wookieejské kuše a o melodramatické výjevy v každé kapitole není nouze. Vpravdě nevím, co bylo horší, zda nadbytečný a uměle vyvolaný konflikt mezi Jainou a Jagem nebo souboj Luka a jeho družiny s Abeloth. Když ani závěrečná bitva, kterou netrpělivě celý román očekáváte, nedokáže rozproudit krev v žilách a udržet napětí, je to zlé. O to horší, když jí předchází výjev hodný červené knihovny a během souboje samotného dojde ke změnám stran zúčastněných bez jediného následku.Román má vůbec problém s kauzalitou. Je jedno kolikrát a jak moc padouchové zradí. Je jedno zda vám nepřítel uštědří neodpustitelný políček přímo před zraky biliónu bytostí - nic se neoplácí. Jakoby autorka měla povolené pískoviště navštívit, ale kyblíčky a lopatičky ji nedali, takže nic moc postavit nemůže. Nebo ještě lépe, může na pískoviště, ale jen proto, aby jej uklidila a připravila nástroje pro děti, které si teprve přijdou hrát.
Jainin titul Meče řádu Jedi je v románu používán, jako kdyby to nebyla jen metaforická frčka, kterou dostala od Luka za její chrabrost, vůdcovství a pevnou vůli, ale jako kdyby to byla frčka skutečná a rovnocenná nejméně s titulem mistra Jedi. Jaina ve své poslání Meče věří až fanaticky a skutečnost že jím je, využívá stejným způsobem, jako kdysi svůj alias Yun-Harly. Působí díky tomu neuvěřitelně namyšleně a ve spojení s tím, co v románu dělá i v osobním životě, se z ní (jedné z nejpopulárnějších postav EU) stává rozmazlený spratek.
Je-li řeč o změnách a vývojích charakterů, Natasi Daala se už úplně zbláznila a stal se z ní neméně umanutý Caedus, jen bez citlivosti v Síle. Hamner má jeden světlý moment a pak znovu upadne v neschopnost. Jediný kdo exceluje a plní má očekávání na výbornou, je Wynn Dorvan. Zdaleka nejhůř pak dopadl Dyon Stadd, jehož pokračováním slibné kariéry hrdiny se Goldenová odmítla zabývat.
Přetrvává již v Omenu jednou vytýkané notorické opakování věcí a událostí, které z nějakého záhadného důvodu považuje autorka za podstatné. Prsty obou rukou by vám nestačily na spočítání zmínek o neobvyklé kráse Sithů v čele s Vestarou Khai. Už vůbec se nepokoušejte dopátrat konečného čísla zdůraznění zrádnosti Sithů a jejich z podstaty plynoucí nedůvěryhodnosti. A kdybyste to náhodou nepostřehli – TŘI rytíři Jedi jsou nově postiženi paranoiou. Tři.
Čím dál tím víc je patrné, že sithský ztracený kmen je nedomyšlený. Největší problém tkví v tom, co už jsem trošku nakousl při rozebrání knihy Omen. 5 000 let je strašně dlouhá doba. Nejenže se Sithové za tu dobu nedokázali sebrat a vybudovat obří civilizaci. Nezměnila se ani jejich filosofie vnímání světa. Proč nesnáší Jedie, ačkoli žádného už 5 milénií neviděli? Proč nazývají temnou stranu temnou stranou, když jinou neznají? Termín obrátit na temnou stranu bych bral od řádu Jednoho. Z úst keshirského Sitha mi nesedí, spíš by dávalo smysl pouhé obrácení na "naší stranu". Přitom fakt, že členové Ztraceného kmene jsou obecně slabší, než klasičtí Sithové, právě kvůli jakémusi zcivilizování řádu, hezky sedí a podporuje Baneovu teorii, že pokud má být řád silný, nemůže mít širokou základnu. Na stranu druhou, i když jsem s to přijmout, že antihrdinou série je primárně Abeloth, neznamená to, že kvituji Sithy vyobrazené jako vtip. Po dvou románech dělá Goldenová ze Ztraceného kmene opět spolek nesvéprávných, což se v očích čtenáře projeví ztrátou jakéhokoli respektu z nich. Při čtení ani na vteřinu nepochybujete, že kdyby Luke chtěl, tak všechny své nové společníky seřeže na hromádku. O to podivněji pak působí moc, jakou vládne Vestara Khai. Pouhá učednice nemá potíže metat blesky a její um v používání Sily se bez problémů vyrovná zkušeným rytířům Jedi - jakými schopnostmi pak vládnou nejvyšší lordi na Keshi?
Coruscan'tar: Kapitolou samu pro sebe je otroctví. Trend dnešní doby udává, že by vše mělo být zpolitizované. Co dříve nevadilo, ba naopak bylo svým způsobem romantické, je dnes opovrhováno a hodné k „nápravě“. V sérii Legacy of the Force jsme se ve Hvězdných válkách dočkali zrovnoprávnění mužů a žen – spíš bych měl říct pohlaví, abych se nedopustil faux pas. Ve Fate of the Jedi pro změnu dochází k řešení otázky vlastnictví inteligentních bytostí. Sám román přiznává, že se jedná o záležitost starou nejméně 25 000 let. V předchozích dílech včetně filmů je jasně řečeno, že některé společenské jevy je těžké změnit a vlastně pro množství jiných neduhů, kterými galaxie také trpí, chybí i vůle s nimi něco dělat. Ale co, hlavně že nechybí vůle autorům, takže se svět může změnit během pár měsíců. Naštěstí je proces transformace promyšlený a mnohem lépe provedený, než ten v předchozí sérii.Patrně nic jiného z rozšířeného universa nevolá po pravidlu 34 více, než situace na Jade Shadow. Chvílemi jsem si musel až připomínat, že nečtu zvrhlé soft porno, ale Hvězdné války. Snaha autorky ujistit čtenáře, že mezi Benem a Vestarou to jiskří - přesně podle zákona přitahujících se protikladů - je natolik urputná, až vyznívá jinak, než bylo původně zamýšleno (alespoň doufám). Má to přímou souvislost s tím, jak Goldenová píše. Trvalo mi dva romány, než jsem ji prokoukl, ale teď – v širším kontrastu se stylem jejích kolegů – jsem na to kápnul. Ona vůbec nepíše pro muže potažmo chlapce, na které doposud universum cílilo. Z jejího pera vychází díla unisexuální, moderní a přesně podle šablony současného směru zaměřeného především na mladé liberály. To je ale problém, protože ani Omen ani Allies nejsou samostatně stojícími romány. Allston i Dening sice přijali určité prvky vyžadované dobou, jako například přítomnost silných ženských archetypů, ale pořád píší primárně pro muže. Po jejich příspěvcích pak působí ty od Goldenové jak pěst na oko a čtenář v rámci jedné série vlastně střídá typově Pána prstenů, Hobita a Divergence.
V Omenu jsem načrtnul, čeho by se měla autorka pro příště vyvarovat, aby lépe zapadla mezi léty ověřené přispěvatele a budovatele rozšířeného universa. Bohužel ve světle výše zmíněného zjištění, pochybuji, že mohu v něco jako změnu doufat tentokrát. Těžko po spisovateli chtít, aby přizpůsobil nejen svůj styl, ale i přesvědčení. Má to ale i pozitivum. Teď už vím, co čekat a mohu se na to před čtením Ascension náležitě připravit.
Co říci závěrem? Inu, Allies je román tranzitní. Má pár světlých momentů a hrdinové se v něm něco málo dozví a o nějakou tu píď posunou. Ovšem na 450 stran to nestačí. Mnozí vyčítají Backlash zbytečnost, protože odbočka na Dathomir pouze zdržovala hlavní příběh série. Hrdinové se však na planetu dostali kvůli Vestaře, která je tam přímo zavedla. Navíc Dathomir byla jednou z planet, kde Jacen při své pouti studoval a kam se tím pádem Luke s Benem chtěli tak jako tak vypravit. A co je vůbec nejpodstatnější – bylo to čtení nesmírně zábavné. Vedlejší linie v Allies, ve které postavy navštíví Klatooine je naproti tomu zcela neopodstatněná. Nudí k zešílení a zbytečně zabírá nejméně čtvrtinu románu. Zbylé potištěné strany nabízejí průměrný příběh, který neurazí, ale ani nenadchne.
Román je také přípravný. Události se v něm dějí především proto, aby Dening dostal hrdiny tam, kde je chce mít a posléze je uvrhl do víru bouře. Alespoň v tomto ohledu funguje kniha perfektně.